Quite some time ago, we got an assignment at School to gather some true stories, and weave them anew, so this is it. A few people told me their “war stories” and I put them into this here little ballad.

Přistupte blíže, přistupte blíže a poslechněte si skutečně příběhy. Příběhy, jichž každý desítky může vyprávět a každý z nichž je zajímavější než kdejaká fantazie. Dnes vám povím příběh Miloše Kalky z dob, kdy do zeleného kroje se oblékal a za zvuků polnice se probouzel.

Začínáme hned od začátku, když poprvé přicházel na vojnu, zužovalo ho pomyšlení na zástupy urostlých mužů, každý z nichž může plno strastí a bolesti mu přinést. On totiž vzrostlý nebyl a prát se by mu potíže dělalo. A tak s tímto vědomím svěřil se jednomu z nadřízených, o kterém pouze v dobrém slýchal. Jeho rada byla prostá, „Každý koho vidíš před sebou, stejné jako ty myšlenky má. Ukážeš li jim jak bránit se umíš, určitě tě rádi na pokoji nechají.“. Vzal si k srdci jeho rady a vyhlížel vhodné chvíle k divadélku svému. Ihned, jakmile viděl někoho podobného vzrůstu, vrhnul se na něj a držel se ho zuby nehty. Sotva minutu trvalo, nežli ho přišly zkrotit a odvést. Chvíli v cele byl a po krátkém rokování s kapitánem, domluvou propuštěn byl, bez úhon až na přezdívku, kterou si tím vysloužil.

O pár dní později mu zvláštní přišla ta radost a očekávání, které rotou vládlo. A tak tázal se, Jamese, staršího vojína z Anglie, se kterým se stačil spřátelit, na důvod k radosti. Odvěceno mu bylo rychle, že rota mikrovlnku čeká. A skutečně, den poté přišel vyprošený balíček z hůry, rozbalen byl. A obsah umístěn na připravené místo tak, aby se vyjímal a každý kolemjdoucí jej obdivovati mohl. Všichni byli šťastni z daru, ale to se mělo brzy změnit. Šestý den po příjezdu se krysa v mikrovlnce objevila a každý ví, co mazlíčci pod mikrovlnami dělají. Celý den a celou noc ho ve třech umývali, aby dar zachránili a navečer konečně stroj rozjet se podařilo. K obrovskému překvapení všech, tedy kromě Miloše, teď řečeného Šílenec, zkráceně Šíla, který již další zákeřnost očekával. Tento smutný sled událostí pět dní se opakoval, dokud navečer mikrovlnka zabavena nebyla. Druhého dne před dveřmi majora klečelo 29 vojáků s hlavou u země a o mikrovlnku prosilo. Namísto daru mikrovln dal major nejbližšímu klečícímu vojákovi struhadlo, načež se bezeslova otočil a odkráčel zpět za své dveře, které zabouchl tak silně že by i mrtvého vzbudil. Když James spatřil struhadlo, nežli kdokoli stačil se hnout, předstoupil s ním před své spolubojovníky a zvolal „Zde jest svatý grál naší armády, nyní s tímto klíčem k vítězství, který v ruce držím dobudeme zpět vše, co jsme ztratily.“. Stačilo pár vtipálků, trochu davové psychózy a už jsme měli nového maskota.

K Šílovu velkému zklamání byl zanedlouho James převelen výše a namísto něj se v kasárnách objevila nová tvář vojína Veršégiho. Vojín Veršégi byl pln různých malých manýrů a výstředností. Jeho řeč by většina zařadila někam mezi Němce a Slováka. Vždy časně k ránu kolem druhé hodiny, se zčistajasna napřímil, na posteli se usadil a svým pofidérním přízvukem s ostravskou intonací hlasitě zvolal “Je treba zafajčiť.”. Otočil se k starým plechovým šuplíkům a za obrovského vrzotu a rachtotu jeden otevřel a vyjmul cigarety. Stejné utrpení doprovázelo šuplík při zavírání, a to vše jen proto aby mohl po pouhé minutce nebo dvou, odcvrknout nedopalek do davu, kde hlasitý jekot a nadávky označily trefeného nešťastníka. Vojín Veršégi následně uklidil do šuplíku zapalovač za stejné hudby jako když jej vytahoval a opět se odebral ke spánku. Mnohé stížnosti na něj podány byli, ale zdá se, že k nám byl převelen ze stejných důvodů, z jakých se ho teď snažíme zbavit, zkrátka jsme ho museli trpět. Jednou měl Veršégi službu u opravny Jeepů a nedůvěru v něj vloženou nezklamal. Se slovy “nejazdí, nejazdí, nejazdí” povyhazoval převodovku, brzdy a polovinu motoru, než jej stačili zastavit už provedl svůj proces se třemi auty, a to poslední zrovna zkoušel. Jeep se rozjel, ale už nezastavil, museli počkat, až dojde palivo a poté se do něj pustili dva šikovní bráchové, kteří doma vlastnili opravnu aut. Dlouho do večera opravovali a stihli je uvést do provozu sotva včas, aby se nemuseli poškozené vozy nahlásit, po celou dobu Veršégi jen sledoval a hystericky se smál. Osobně s ním Šíla přišel do kontaktu pouze jednou, a to, když k němu přišel jednoho odpoledne a tázal se, zda si nechce pustit rádio. Šíla přitakal a do minuty toho litoval, neboť Veršégi se vrátil a za zvolání “Jděm si půšťat rádio”, upustil starý armádní tranzistor na zem. Od té chvíle Šíla počítal dny do konce vojny výrazně důkladněji.

Po pár letech, kdy oba už dávno propuštěni byli, zas Jamese a Miloše osud dohromady svedl. Na krátkém zájezdu s firmou se potkali a Miloš se mohl konečně dozvědět osudy svého přítele. Jak vyprávěl dostal se zpět domů, odkud putoval do Ameriky, a nakonec dopracoval se až na Americké SEALy. Všechna jeho vyprávění byli tak neuvěřitelná, že každý důkaz vidět chtěl. A důkazy byly, od fotek po odznaky, rád je ukazoval a rád je vytahoval. Tak Miloš navrhl ať mapu si vezme a ať je všechny vede, když se tak náhodou potkali a nikdo z nich s tím nehne. Hned jak James mapu popadl už velel “Kupředu” a jak ukázal směr všichni za ním se vydaly. Sotva mu kdokoli z nich stačil, cvičení jeho bylo na první pohled vidět, ale to, co nikdo nečekal bylo Jamesovo náhlé zastavení. Všichni se ptaly, “Co se děje?”, James jen otočil mapu o sto osmdesát stupňů a středem davu opačným směrem se vydal. James zvolal „Přes silnici je to možné, ale správný voják jde přímo vpřed” a uhnul ze silice, aby se vydal přes strmou horu a přes její samý vrchol, dovedl nás do cíle. Jásali jsme, dokud jsme nespatřily hodiny. Dvacetiminutová procházka k hotelu se proměnila v čtyřhodinovou štreku přes hory, ale ve chvíli, kdy jsme chtěli Jamesovi ukázat co si myslíme o jeho “Navigaci”, nebyl nikde již k nalezení.