💾 Archived View for dalnopis.desudoli.cz › gemlog_2020 › foss.gmi captured on 2024-02-05 at 09:55:45. Gemini links have been rewritten to link to archived content
⬅️ Previous capture (2023-01-29)
-=-=-=-=-=-=-
V předchozím vstupu jsem psal, že tento web píšu ručně v textovém editoru. Jako desktop i server používám OpenBSD, kde jedním z nejdůležitějších pracovních nástrojů je terminál, oblíbená černá obrazovka.
internetova-kontrarevoluce.gmi
Proč používat obskurní programy, které se spouštějí z příkazové řádky? Stejného výsledku bych mohl dosáhnout s jiným SW, který běží na nějakém běžném operačním systému, např. Windows. Existují generátory statických stránek jako Jekyll nebo Hugo. Existují webové služby jako Wordpress nebo Medium, kde lze během pár hodin zprovoznit profesionálně vypadající i fungující webové stránky, firemní prezentace a blogy. Proč investovat mnoho hodin studia a úsilí do vytváření webu, který se co do vzhledu i funkcionality nevyrovná výše zmíněným programům či službám?
Vraťme se na chvilku k OpenBSD. Technicky jde o jeden z oblíbených operačních systémů z rodiny BSD. Není to Linux, ale s Linuxem má společného předka, Unix. Proto se většina programů na Linuxu a BSD příliš neliší. Vypadají a fungují stejně. Potomci Unixu, Linux i BSD, měly to štěstí, že se jejich vývoje a distribuce chopili lidé, kteří nechtěli, aby zdrojový kód Unixu zůstal někde za zavřenými dveřmi. A tak vznikla myšlenka open source.
Mnoho operačních systémů i uživatelských programů náleží do rodiny FOSS čili Free and Open Source Software. To znamená software, který lze svobodně kopírovat, studovat a měnit. Zdrojový kód se sdílí a lidé, často dobrovolně, spolupracují na vývoji programů vydávaných pod jednou z FOSS licencí. Neznamená to, že FOSS je vždycky zdarma, ale často tomu tak je. Výhody a nevýhody FOSS jsou vyjmenovány na výše uvedené wiki.
https://en.wikipedia.org/wiki/Free_and_open-source_software
Naproti tomu uzavřený, proprietární software je vyvíjen za zavřenými dveřmi, tzn. že ke zdrojovému kódu nemají lidé zvenčí přístup. Na veřejnost se dostane pouze binární kód, který funguje, ale není čitelný. Člověk si prostě koupí software a ten používá. Stojí to sice peníze, někdy dost peněz (hlavně v průmyslové sféře), ale za ty peníze zase od vývojářů obdrží podporu, firma může zaplatit tým věhlasných inženýrů apod. Všechno, co si člověk v reálném socikapitalismu může představit pod pojmem profesionální produkt a servis. V čem je tedy problém?
Je báječné, když program dělá to, co po něm člověk požaduje. Nemusí to tak být vždycky, dokonce ani u „profi“ softwaru. Ale co když navíc dělá něco, co po něm člověk nechce? Když není k dispozici zdrojový kód programu, nikdo (kromě vývojářů) přesně neví, co všechno program vlastně dělá. A může dělat cokoliv!
To není žádná akademická debata. Ví se, že proprietární (uzavřené) operační systémy někam odesílají nějaká data. Ví se, že mobilní telefony dělají totéž v ještě větším měřítku. Navíc k mobilnímu telefonu člověk nemá rootovský (administrátorský) přístup, ač je to zařízení, kterému jsou svěřovány spousty velice osobních, až intimních informací.
Útok na soukromí je jedna z věcí, která hovoří ve prospěch FOSS, protože otevřený software představuje v tomto ohledu menší riziko. Ale já vidím ještě obecnější problém, který přesahuje odvětví počítačů a softwaru.
Podívejme se na automobilový průmysl. Před pár desítkami let se vyráběla auta, která si člověk mohl opravit doma na koleně (ne, já nejsem ten typ, ale znám pár takových). A dnes? Dnes už je neopravují ani autoservisy. Opravovat věci je obchodní model, který se přežil. Díly se vyměňují, protože služby jsou byznys budoucnosti.
Jiný příklad: kdybych si měl vybrat mezi 50 až 100 let starým vesnickým domkem a automatizovaným domovem z některých filmových dystopií budoucnosti, vybral bych si to první. Dokonce netoužím ani po nízkoenergetickém či pasivním domku postaveném z netradičních materiálů, o kterých nevíme, jak se budou chovat za 50 let. Chci být schopen sám si zatlouci hřebík do zdi a sám si vyměnit žárovku. Nechci specializované všehoschopné firmy na opravu mé hlasem ovládané domácnosti.
Šťourat se ve věcech, opravovat je, rozumět, jak fungují, z toho velký byznys nekouká. Proto se věci musí dělat komplikovaně, aby k nim běžný uživatel neměl přístup, aby mu nepatřily, i když si je koupí. Z určité perpektivy se jeví tento fenomén jako určitá forma vyvlastnění. Mezi socialismem a kapitalismem není zas tak velký rozdíl.
Nicméně nemluvím o nějakém iluminátském spiknutí. Příčinou je spíš určitá mentalita dodávek „na klíč“, která nyní převládá. Zákazníci nechtějí nic řešit, o ničem přemýšlet, nic nastavovat. Chtějí prostě věc dostat funkční tady a teď a hotovo. Ale uživatel, který nemusí nic řešit, také nic neví. Pokud nevím nic o svém počítači, o svém domě či autě, je to, jako bych je ani nevlastnil. Ano, mám na to bumážku, dokud to funguje, tak to používám, ale když se to rozbije, zůstane mi jenom hromádka jedniček a nul, kovových součástek a cihel a malty. Jsem jako král, který předal vládu správci. Moje dominium řídí někdo jiný — servisák, ajťák apod.
Zpátky k softwaru. Pokud jde o praktickou ukázku vyvlastnění, podívejme se třeba na Adobe Creative Cloud, konkrétně Indesign: v momentě, kdy přestanu platit poplatky, nemohu používat Indesign a ztrácím možnost nakládat se všemi soubory, které jsem v něm vytvořil. Nelze je totiž ani otevřít. Nativní soubory Indesignu nejdou v jiném programu otevřít. Většinou nejdou ani otevřít ve starší verzi téhož programu. I když soubory stále leží na mém disku, jsem ve skutečnosti jejich vlastníkem? Nebo je to jen změť jedniček a nul, která se nijak zvlášť neliší od okolního prázdného diskového prostoru? Obávám se, že to druhé. Původní krabicové verze Indesignu měly jednu velkou výhodu: sice stárly, ale dokud se daly nainstalovat na nějaký operační systém, uživatel je měl stále k dispozici a s nimi i všechny soubory, které jsem v nich vytvořil.
Dělba práce přináší mnoho výhod, víc se vytvoří, víc se vydělá a člověk žije ve větším komfortu. Tzn. nemusí se starat, nemusí myslet, musí se pouze specializovat na nepatrný úsek reality, kde se od něho očekává nějaký výkon. A jako zákazník musí vložit zpátky do oběhu své peníze a nechat si vyúčtovat výměnu žárovky jako profesionální službu. Proti tomu stojí ideál autarkie, tedy soběstačnosti. Je to ideál neméně problematický, ale v současnosti se kyvadlo až příliš vychyluje ve směru dělby práce. Pokud člověk nechce být pouhou pracovní a konzumní jednotkou a chce si zachovat trochu sebeúcty, musí si trochu zašpinit ruce a trochu zaměstnat šedé mozkové buňky, jak říkával Poirot.
Proto jsem vděčným uživatelem FOSS. Díky němu jsem ještě (alespoň trochu) pánem svého počítače.
Moje OpenBSD je malý, ale ne zcela minimalistický kus softwaru. Zabírá nepatrně místa na disku, nepatrně paměti a po spuštění běží pár procesů, o kterých lze poměrně snadno zjistit, proč tam jsou a co dělají. Už v základní instalaci je systém funkční a rozumně nastavený. Jsou tací, co doinstalují Firefox a fungují. Pokud se základ někomu přece jen zdá příliš minimalistický, je možné si do půl hodiny poskládat jednoduchý grafický desktop, který zvládne většinu běžných úkonů, které od počítač očekáváme (maily, fotky, multimédia, tabulky, text). Čistý desktop pak zabírá asi 140 MB RAM. Pro porovnání: Windows 7 na mojí pracovní stanici zabírají po spuštění (bez dalších programů) asi 2 GB RAM a procesů tam běží nepočítaně.
Považuju za pozitivní jev, že hraním si s FOSS proniknou IT znalosti a dovednosti mezi obyčejné smrtelníky. Mě osobně pomáhají nabyté znalosti v zaměstnání, při práci na Windows. Dokonce nyní dokážu ocenit jisté přednosti Widlí a objevil jsem tam mnoho věcí, o kterých jsem neměl ani tušení, že existují (např. tiling).
A nakonec pro nás chlapy je přirozené mít nějaké hobby, něco zkoumat, objevovat, předělat, podělat a znovu předělat. Profesionální produkty a služby mají své místo, ale amatérismus má své kouzlo. A já mám dojem, že profesionálové dnes kecají do příliš mnoha věcí.