💾 Archived View for honzka.smol.pub › uz-mi-lasko-neni-20-let captured on 2023-12-28 at 15:01:29. Gemini links have been rewritten to link to archived content
-=-=-=-=-=-=-
Asi na mě už přišla. Staroba. Je mi 36 let a během posledního roku na sobě pozoruji náznaky morouství. Začal jsem zaujímat postoje proti současné době, proti kvalitě výrobků, proti moderním vymoženostem, trendům, fuck the system. A že dřív byly věci lepší.
Myslím, že nejednou jsem od starších zaslechl podobné názory. A určitě se najde řada věcí, které v minulosti lepší byly. Ale že by jich bylo tolik? Jakési argumenty pro to člověk má, ale jednou mi zkrátka přišlo na mysl, že už je to asi moc, že by mě to postupně sežralo. Přeci nemůže být špatně všechno, na co se podívám. Byl bych jeden z těch, kteří na potkání na všechno jen nadávají. Na vládu, na drahotu, na počasí, fuck the system. A navíc s tím nic nedělají. Všímal jsem si této negativity u starších a nešlo mi do hlavy, proč jsem k tomu nyní dospěl taky. Proč se tento vzorec opakuje? Bude našim dětem připadat všechno v pořádku a až dosáhnou podobného věku jako já dnes, stane se jim to taky? Budou antipozitivní?
A tak mi přišlo na mysl, že to je v mé hlavě. A v ostatních starých (nejsem starý, OK) hlavách. Snažil jsem se pro to najít důvod.
Nemyslím si, že bych to z vlastního pozorování mohl potvrdit, ale člověk údajně vytěsňuje z paměti neblahé zážitky a nechává si převážně ty pozitivní. To by tím pádem znamenalo, že nám minulost může připadat růžovější, protože jsme z ní zapomněli to nepříjemné. Jestli jsem opravdu negativní vzpomínky potlačil, nemohu říct, protože, pokud to tak je, tak si je nepamatuji. Haha.
Určitou roli asi může hrát i zdravotní stav a kondice. S věkem se opotřebováváme a některé situace kvůli tomu už nezvládáme tak snadno. Dáme si o pár piv víc a druhý den se cítíme dokopaní móc. Protloukání se světem s vybitými bateriemi je pro nás těžší a nepříjemnější. A po tom pívu, jéje.
Dám si ke snídani nezralý zelený banán. Docela to ujde. Ale když si dám ke snídani zralý sladký banánek a následně si dám ten zelený, chutnat mi asi nebude. Bydlím v 1+1, je to v pohodě. Přestěhuji se do 3+1. Zpět do 1+1 se mi už nechce. Řekl bych, že postupně člověku v životě přibývají starosti. A dětem se také říká: "Tvoje starosti bych chtěl mít." A život člověka začíná v podstatě v úplné bezstarostnosti, je plně závislý na rodičích. Možná by se dalo říct, že s věkem postupujeme vstříc starostem. Sice se k horšímu nevracíme, jako to bylo v případě banánu nebo bydlení, ale směřujeme k němu z něčeho lepšího. Z období, kdy nám každých pár hodin stříkalo teplé sladké mléko do úst z krásného prsa, do období, kdy si musíme prsa vydobývat květinami, které koupíme za peníze, které musíme vydělat. A proto později vidíme všechno černě, protože je všechno tak nezdarma? No, sice ty zpropadené starosti máme, ale na druhou stranu za ně dostáváme odměnu. Neplatí to tedy na prsa, ta byla zdarma a teď už nejsou, musíme se kvůli nim oženit/vdát. Ale například studium vysoké školy, doktorát, musíme pro to vynaložit úsilí, obětovat čas, mít s tím starosti. Ale díky tomu pak můžeme být doktor ve vatě. A za tu si můžeme koupit prsa... Ehm, tak to možná není nejlepší příklad. Ale co třeba děti? Ty dokážou nadělat vrásky a jsou pro nás možná největší závazek/starost/oběť, ale zároveň jsou naše největší radost, která všechno přebije a kterou bychom jinak nepoznali. A tak buďme rádi za tento výměnný obchod starostí za radosti a jiné benefity. Chtěl jsem jen říct, že jeden z faktorů tíhnutí k minulosti může být i to, když na nás jednoduše dopadnou starosti dospělých.
Mladí lidé řeší jiný druh starostí. Kdo má větší háro, kdo má čistší héro, kdo má tvrdší péro. Jestli má na Instagram vyšpulit předek nebo zadek. Jak velký kryt si koupí na výfuk svého nového žihadla, které má stejně zvuk jako auto na setrvák, a může ho tůrovat sebevíc. Kdo nejvíc pohrdá okolím a ví nejvíc o životě a nejvíc neřeší školu. Nejsem proti mládí, také jsem byl mlád. Když mi tohle řekl dřív někdo starší, říkal jsem si, že ale moje mládí je určitě jiné, než bylo jeho, jiná doba. Asi to není tak úplně pravda, ale to je na jiné zamyšlení.
Mlaďáci jsou plní optimismu, vidí svět jako místo plné příležitostí, jako systém, který funguje. Stařáci ze všeho cítí podraz, vidí nedokonalost, ignoraci atd. Řekl bych, že oba typy jsou nemoudří. Jestli to tak opravdu je, na to se budeme muset zeptat indiánů.
Myslel jsem, že je to v hlavě. Částečně určitě ano. Hodně se odvíjí od toho, jak to máme v mozku pospojované. Možná v tom hrají roli i výše zmíněné důvody. Ono nakonec všechno souvisí se vším, že. Ale hlavně jsem dospěl k tomu, že věci/doba/lidi/svět jsou zkrátka na hovno pořád. Je to asi proto, že hodně lidí jsou flákači, jsou hloupí, lháři, nezodpovědní atd. Do toho teď šťourat nebudu. Jen to jako mladí nevidíme. Ale i přesto nemusíme být pan/paní Negativní. Co mi dopomohlo dojít k tomuto závěru? Čím víc jsem moudřel (no snad jo), tím víc jsem nesnášel reklamu. Protože jsem postupně zjišťoval, jak většina reklam jsou jen snůška lží, polopravd a manipulací, aby zákazník měl zájem o jejich produkt nebo služby a vůbec se tvůrci nestydí za to, že propagují naprostý hnůj. Jednou kamarád říkal, že viděl reklamu na okurky ve starých novinách. A že to bylo něco jako: "Kupte si naše okurky, jsou dobré." Myslím, že na základě toho jsem si vytvořil v hlavě představu, že reklama nebyla dřív tak špatná, že lidi nebyli tak nečestní, aby dělali reklamu jako dnes. Ale chyba lávky. Nedávno jsem viděl reklamy ve starých novinách na vlastní dvě oči a vůbec to nebyly jen dobré reklamy. Bylo tam něco jako: "Zázračný krém na pleť, zmizí vám po něm i pihy!" Tak buď to byla nějaká žíravina nebo se jim jen prášilo od huby. Přikláním se k tomu prášení. A tak jsem si uvědomil, že reklama stála vždycky za kulové. A že to tak vlastně platí obecně, protože reklamu dělají lidi a lidi dělají šaty a šaty dělají člověka. Jak rosteme, postupně zjišťujeme, kolik je na světě nedokonalostí, že hodně věcí nefunguje, že nejsou všichni slušní, že jsou nezodpovědní, že se snažíte udělat věci správně, ale máte z toho akorát tak obtíže. To na vás pak začne dopadat a zkazí vám to den. Nebo život.
Ale protože život máme jen jeden, nebo si ty předchozí stejně většinou nepamatujeme, měli bychom se s tím snažit něco udělat, abychom byli v pohodě móc. Můžeme třeba začít hulit, pokud z toho nemáme schýzy. Nebo se naučit ignorovat věci na dvě věci, naučit se nad ně povznést. Vyhýbat se tomu, co nás vytáčí. Samozřejmě mě neberte úplně doslova. Ideálně to nějak hezky nakombinujme a přidejme k tomu to hlavní. Pokud s tím můžeme něco udělat, aby se to zlepšilo, udělejme to, protože jinak se to nezlepší. Hlavně se z toho nepoto a radovat se z toho dobrého, co máme.