💾 Archived View for dalnopis.desudoli.cz › gemlog_2020 › sofistikovani-primitivove.gmi captured on 2023-07-22 at 16:39:26. Gemini links have been rewritten to link to archived content
⬅️ Previous capture (2023-01-29)
-=-=-=-=-=-=-
Abych jenom nekritizoval. Moderní svět není jenom zmar a zkáza, spousta věcí je v pořádku a tak dnes načneme zábavu z jiného soudku, a sice ze soudku umění, abych parafrázoval limonádového klasika. A ne umění ledajakého! Jedná se o umění vznešené, až aristokratické. Zkrátka o umění šermu.
Považuju práci, kterou v této oblasti vykonali a vykonávají profesionální historici i nadšení amatéři, za neuvěřitelnou. Mluvím o historickém šermu fungujícím dnes pod hlavičkou HEMA neboli Historical European Martial Arts. Jako student školy šavle podle italského mistra Barbasettiho tohle dovedu ocenit. Barbasettiho styl je poměrně moderní škola, ale ještě ne moderní sportovní šerm.
Osvícenci a jejich dědicové shlíželi na středověk jako na dobu temna a barbarství. Známe to: jakmile pohaslo světlo románské civilizace, Evropa se ponořila do tmy, ze které ji vysvobodila částečně renesance a v plné míře osvícentství. Nejen v politické a intelektuální rovině, ale i v oblasti tak praktické, jako je umění války. A tak se podle knížky Zbraně, šerm a mečíři první šermířský pohyb ruky objevil někdy ve 14. století, kdy se na evropských zbraních začaly objevovat kroužky a pruty chránící prsty i celou ruku.[1] Do té doby se prý mečem prostě jen hrubě sekalo, přičemž hrot měl jen podružný význam.
Takový názor je zcestný z mnoha důvodů, ale nás v tuto chvíli zajímají ty historické, protože není zdaleka ojedinělý. I zmíněný maestro Barbasetti, vynikající šermíř a vedoucí proslulé vídeňské školy šermu, ve svém krátkém pojednání o historii šermu, jež je součástí jeho Umění fleretu z roku 1932, v tomto ohledu nijak nevybočuje z řady.
Protože Umění fleretu naneštěstí nevlastním, spoléhám se zde na recenzi Johna Clementse, amerického učitele středověkého a renesančního šermu, kde Barbasettiho za tento postoj kritizuje. John Clements není příliš oblíbený v evropských kruzích HEMA, soudě podle reakcí v diskuzích na Redditu a jinde, ale řekl bych, že svému řemeslu rozumí. Pokud Barbasetti skutečně napsal, co Clements kritizuje, pak s kritikou souhlasím. Navíc v moderním šermu postrádám něco, co znám z jiných bojových umění a co podle všeho ve starém šermu bylo. Tady není prostor zabývat se tím hlouběji, ale Clements to taky vnímá, když mluví poněkud s despektem o barokním stylu „parry-riposte“. Navzdory tomu, že patrně znal některé středověké či renesanční manuskripty.
http://www.thearma.org/essays/barbasetti.htm
Snad to bylo tím, že evoluční teorie zrovna udělala díru do světa. A protože malovala svět v souladu s osvíceneckými předsudky vůči předkům, bylo prostě nemyslitelné, aby středověk byl něčím jiným než dobou násilnických primitivů, jimž byly cizí jemné a vytříbené formy moderní doby, včetně umění šermu.
Tento falešný obraz středověku trvá nějakých 200 let. V tom smyslu, že středověk byl zcela jistě brutální, ale nikoliv primitivní. Ve světle moderního výzkumu a práce mnoha nadšenců, kteří se nebáli námahy a v praxi oživili ztracená bojová umění našich předků, zaznamenaná v manuskriptech středověku a renesance, není nadále udržitelný.
Mnohem pravděpodobnější obraz je, že s masivním nástupem palných zbraní se plně rozvinuté umění boje chladnými zbraněmi a zblízka (beze zbraně) stalo víceméně zbytečným luxusem. Poboční zbraň se stala zbraní duelovou a nakonec sportovní. Komplexní bojové umění tak ztratilo mnoho ze svého bohatství forem a zbraní a přerušila se návaznost boje beze zbraně a se zbraní původně tvořící jednotný systém.
Přerušená kontinuita evropských tradic i despekt osvícenecké moderny vůči přechozím časům, to vše vedlo k hledání kořenů někde jinde, kde zůstala tradice relativně nepřerušená. Především v Asii.
Od sedmdesátých let byla východní bojová umění vděčným námětem pro kinematografii. Filmy s hrdiny jako Bruce Lee, Chuck Norris nebo Jackie Chen mě jako teenagera uchvátily a ani v dospělosti úplně nepustily. Na rozdíl od filmů o rytířích, mušketýrech či Robinu Hoodovi, jejichž bojová choreografie byla slabá až příšerná, tyto filmy působily v jistém smyslu opravdověji. Bohužel jsem v té době neviděl polský film Potopa z roku 1972, kde je snad nejlepší souboj na šavle, jaký se kdy objevil na filmovém plátně. Stejně bych to tehdy asi neocenil, protože jsem byl až příliš pohlcen mystikou východních bojových umění.
Slovo mystika je na místě, protože východní bojová umění byla často prezentovaná jako mysteriózní, pojila se s tajemnými silami jako čchi apod.[2] V tomto smyslu byla doplňkem východních kultů, které pronikaly na západní trh s duchovnem, zejména ve druhé polovině 20. století. Náboženská svoboda, materialismus a ateismus nedělají dobře tradici a zároveň nedovedou zaplnit místo v duši západního člověka uprázdněné odpadnutím od tradičního křesťanství.
To, co mě i mnohé další patrně oslovalo nejvíc, bylo mistrovství, rozvoj vlastních dovedností, nejen tělesných, ale i duševních a duchovních. Jinými slovy vlastní télos. Něco, co moderní sportovní, ani vojenský trénink nemohl nabídnout. Tento rozměr moderna postrádá nebo ignoruje.
V tradičních společenstvích bývalo pěstování mistrovství naopak jedním z pilířů koheze dané vrstvy nebo skupiny lidí. To je pěkně, byť poněkud idealisticky ztvárněno ve filmu Poslední samuraj, kde hlavní hrdina, běloch zajatý lídrem tradicionalistické rebelie vůči modernizaci Japonska, popisuje život samurajů následovně:
Od chvíle, co se probudí, se věnují zdokonalování v každé činnosti, kterou pěstují. Nikdy jsem neviděl takovou disciplínu.
Takže na jedné straně stojí sofistikované tradiční bojové systémy východu, jejichž linie se táhnou stovky let do minulosti, na straně druhé zkazky o rytířích, jejichž již neexistující umění prý bylo podle osvíceneckých historiků i podle mistrů moderního duelového a sportovního šermu primitivní, neboť neznalo nic jiného než zuřivé máchání širokým mečem. Zbývá sportovní šerm, potomek rokokového šermu kordíkem, zbraně odlehčené a určené téměř výhradně k soubojům, osekaný a zjednodušený pro účely sportu. Kdo by nevolil východ?
Toto dilema je poněkud zjednodušené a spíš ilustruje podstatu věci než moje tehdejší rozhodovací procesy. V mládí se mi prostě líbily akční filmy.
Navíc člověk neměl moc na výběr. Aikido a různé druhy čínského kung-fu tehdy víceméně začínaly, jinak nebylo k mání nic jiného než oddíly judo a karate. Sportovní šerm, box nebo řecko-římský zápas už tolik dostupné nebyly a po shlédnutí filmů se Stevenem Seagalem nebo Jackie Chenem mě ani moc nezajímaly.
Až když jsem se setkal s ruskou systemou, uvědomil jsem si, že i Evropa může mít vlastní tradiční bojová umění. Velice sofistikovaná bojová umění, která si v ničem nezadají s jejich asijskými protějšky.
Za posledních padesát let se udělalo mnoho práce na vzkříšení tradičních evropských systémů boje. Většinou díky manuskriptům, které se dochovaly z dob středověku a renesance. Na konci středověku a v renesanci se začaly objevovat školy bojových umění a mistři těchto škol začali své poznatky sepisovat. Dělo se tak většinou ve městech a pro potřeby vrstvy, která pomalu získávala prestiž, měšťanstva.
Jedním z takových mistrů byl Joachim Meyer ze Štrasburku, který působil ve druhé polovině 16. století. Jeho systém zahrnuje boj beze zbraně, boj dlouhým mečem, rapírem, dýkou i tyčovými zbraněmi, halapartnou nebo píkou. Nebylo tehdy vůbec snadné získat povolení od císaře k provozování šermířského cechu. Toto privilegium si žárlivě střežily již existující školy a mistři jen neradi udělovali svým žákům vyšší, mistrovské stupně, protože takový žák se pak většinou stal konkurentem ohrožujícím jejich živobytí.
Šermířské cechy také vystupovaly při různých městských slavnostech. Zrovna ve Štrasburku existovala tradiční slavnost, při které žáci vytvořili ze svých mečů jakýsi propletenec, na ten se postavil jejich mistr a na oko zápasil s jiným mistrem stojícím na podobném kruhu z mečů jeho vlastních žáků.[3]
Petr Matoušek uvádí, že i na Staroměstském náměstí se pořádaly pravidelné nedělní zápasy. Zúčastnit se a změřit síly mohl kdokoliv s kýmkoliv, kdo zrovna přihlížel.[4]
Jak vidno, bojová umění byla součástí koloritu a kultury daného místa úplně stejně jako v Asii. Z dochovaných manuskriptů také vyplývá, jak už jsem zmínil, že evropské systémy nebyly o nic méně komplexní než jejich asijské protějšky. Nicméně to není na první pohled zřejmé. Není snadné rozluštit techniky, jež manuskripty zobrazují. Většinou to nebyly doslovné kuchařky pro začátečníky, ale manuály pro lidi, kteří už byli zasvěcení.
Umění boje není něco, co se dá pochopit od stolu. Manukripty vyžadují studium historie praktickou cestou a vydávají svá tajemství pomalu. Zdá se, že to není snadné ani pro mistry moderního sportovního šermu, neboť jejich východiska jsou odlišná.
Unikátní jsou v tomto ohledu práce mistrů španělské destrezy, které jen ojediněle popisovaly nějaké techniky. Zabývaly se spíše principy, a proto měly cenu pouze pro šermíře, kteří již uměli šermovat. Jak vyprávěl maestro Alberto Bomprezzi, jeden z nejlepších resuscitátorů této školy: autoři manuskriptů, lidé z vyšších kruhů, šlechtici, se snažili své umění odlišit od sprostého boje obyčejných lidí, a proto i jejich traktáty musely být na úrovni, která vyžadovala vzdělání ve svobodných uměních jak na straně pisatele, tak na straně čtenáře. Španělé také dali světu zvoncový rapír, zbraň přizpůsobenou povaze jejich systému, kterou považuju za vrchol vývoje zbraní tohoto typu. La verdadera destreza je jedním z nejzajímavějších systémů, se kterým se lze v evropské tradici setkat, a také patrně nejméně přístupným k uchopení díky tomu, jak diametrálně se odlišuje od šermířských pojednání Italů nebo Němců, jež mnohem více připomínají manuál.
Pár slov o mé oblíbené zbrani, šavli. Přišla z východu a brzy zdomácněla ve východní Evropě, která nesla břemeno obrany proti východním nájezdníkům. Byla národní zbraní v Polsku, Rusku a v Uhrách. Zejména Poláci si na šavli zakládali a, takže o vlastních vojácích hovořili jako o šavlích, např. ten a ten vojevůdce sebou přivedl tisíc šavlí. Šavle byla zbraní i odznakem šlechtice Rzeczipospolité.
Naneštěstí se nedochoval žádný manuskript, který by popisoval polské techniky boje šavlí a tamější tradice zanikla v 18. a 19. století, stejně jako v západních zemích. Alespoň pokud je mi známo. Historici musí pracovat s popisy kronikářů či kosterními pozůstatky, případně odvozovat techniky z konstrukce zbraně. Na kostrách ze 17. století, z doby největší slávy polské šavle,[5] se dochovaly stopy po zranění, které napovídají, na které části těla se tehdy útočilo. Kromě obvyklé pravé ruky a hlavy to byla také pravá holeň. Cíl, který moje škola nezná. Stejně tak kroniky a různé životopisy popisují, jak ten či onen šlechtic přišel v souboji o palec, tři prsty nebo dokonce o ruku. Možná drsné, ale na druhou stranu poměrně málo lidí přišlo při šavlování o život. V tomto ohledu byl rapír nebezpečnější zbraní.
Celkově platí, že nevíme přesně, jak naši předkové bojovali. Nebyli jsme u toho a neviděli jsme to. Ale myslím si, že čím déle rekonstrukce pokračuje, tím přesnější obrázek máme. Nebo alespoň ti, kdo se touto prací do hloubky zabývají. Konstrukce a váha zbraně a mechanika lidského těla se nemění. Není úplně snadné předat získané znalosti dále. Ani moderní záznamové prostředky neusnadní celý proces tak, jak by si člověk myslel. Pouze nepřetržitá praxe a předání z učitele na žáka funguje jako v minulých staletích. Pokud se kolem toho vytvoří určité zvyky a tradice, předání se ulehčí. To je koneckonců důvod, proč tradice existují.
Líbí se mi práce Adorea, skupiny historického šermu z Olomouce. Film Knight of Hope může někomu připadat jako přehnaný, vzhledem k počtu útočníků. Tato výtka je možná oprávněná, ale přesto mi tento povedený kousek připadá docela realistický, byť se ho autoři nesnažili zasadit do nějakého konkrétního dobového rámce a označili ho jako fantasy. Nejsou zapotřebí useknuté hlavy, ani vyhřezlá střeva, a přesto má akce grády a je na rozdíl od podobných scén v hollywoodských filmech uvěřitelná. Obrněný rytíř byl skutečně cosi jako tank v moderním válečnictví. Mohl se docela dobře ubránit i velkému počtu útočníků, pokud nebyli dostatečně koordinovaní nebo neměli tyčové zbraně. Což zobrazuje tento film. Nebylo vůbec jednoduché ho zasáhnout: železné pláty není snadné rozseknout a šipka z kuše má opravdu tendenci se spíše smeknout po zaoblené přilbě, než ji provrtat skrz na skrz.
https://www.youtube.com/watch?v=8vYFFx4whoE
Také souboj s dlouhými meči je velice zdařilý. Kombinace práce mečem s porazy a údery (otevřenou dlaní) nevybočuje z technik uvedených v manuskriptech. Šerm dlouhým mečem, tj. mečem dvouručním nebo pro jeden a půl ruky, je dnes patrně nejoblíbenější disciplína HEMA. Dlouhý meč dělá každý, pořádají se různé druhy turnajů, dělá se scénika atd.
https://www.youtube.com/watch?v=Cn36Pb8z3yI
Toto je ukázka španělské destrezy v podání maestra Bomprezziho. Alberto přizpůsobil starý styl novým podmínkám soutěží v rapíru. Fungují zde stejné principy jako u starých mistrů, jen okolnosti a tím pádem i vnější podání jsou jiné. Nepř. v moderním sálovém šermu s moderní ochranou nelze pracovat s nataženou rukou tak, jako u starých mistrů.
https://www.youtube.com/watch?v=HJ4Kr4aMHPg
Nova Aetas jsou Italové, na které jsem narazil poměrně nedávno, a jejich ukázky technik dle Albrechta Dürera jsou zajímavé pro neobvyklou práci dlouhým nožem, abych vybral zbraň, kterou moc neznám. Neobvyklé z pohledu moderního šermu.
https://www.youtube.com/watch?v=eDP2maXCzt4
A konečně polská šavle. Zrodzeni do szabli je asi hodinový hraný dokument o životě polského šlechtice ze 17. století. Určitě stojí za vidění, ale křížová škola tam prezentovaná mi nepřipadá realistická. Tito pánové nevypadají možná tak efektně, ale řekl bych, že jejich šerm je realističtější. Ostatně W. Zablocki, který je na videu také vidět, je bývalý polský olympionik ve sportovní šavli a držitel několika medailí ze světových šampionátů. Na druhou stranu jsem díky Barbasettimu také příliš ovlivněn sportovním šermem, takže moje hodnocení není nestranné.
https://vimeo.com/ondemand/bornforthesaber
https://www.youtube.com/watch?v=NH8RWyj828Y
Považuju vzkříšení bojových umění našich předků a v některých případech i tradic a slavností kolem nich za dobrý počin. Snad si díky tomu začneme našich předků více vážit, přestaneme je považovat za primitivy a jejich kulturu a zvyky za barbarství. Jsou to přeci jen naši předkové a není normální, abychom jimi pohrdali. A možná dospějeme k názoru, že ani v jiných oblastech života nebyli o nic méně sofistikovaní. Je na čase skoncovat s hloupou nadřazeností moderny a pokorně přijmout fakt, že jsme pouhé články v řetězu, který začal daleko v minulosti a pokračuje do daleké budoucnosti. Měli bychom převzít, co minulost nabízí a předat to dalším pokolením jako vzácný dar. Je to podstatná část naší identity.
Kéž by Bůh dal a my se vrátili i k náboženství našich předků. Je také naším právoplatným dědictvím a na rozdíl od jiných i pravdivé.
Do té doby šermu zdar!
~~~~~~~~
[1] Autoři Letošníková, Herčík, vyšlo ještě za doby totality v populárně naučné edici Oko. Ta knížka je jinak dobrá a velice čtivá.
[2] Seriózní student východních bojových umění samozřejmě zjistí, že čchi je něco jiného než elektrické výboje sršící z těla cvičence, jak byly občas prezentovány ve filmu. Není to ani řecký thumos, tady by spíš byl na místě pojem hsin (srdce, duch). Je to pojem popisující reálné fenomény, ale vychází z jiného konceptu reality, než je současný, materialistický nebo dřívější, křesťanský. Zde není prostor pro jejich analýzu, ale křesťanský autor, otec Verlinde na základě vlastní zkušenosti varuje před těmito jevy a hledí celkově negativně na pronikání východního mysticismu na Západ.
[3] O životě ve Štrasburku v 16. století se na svém pražském semináři docela obšírně rozhovořil švédský pokračovatel Joachima Meyera Roger Norling. Zde spoléhám jen na svou ne tak docela spolehlivou paměť a erudici dotyčného pána.
[4] Zmiňuje to Petr Matoušek ve svém článku o Ringen, středověkém zápasu. Bohužel nevím, kde je článek ke stažení.
[5] V roce 1683 porazil polský král Jan III. Sobieski Turky u Vídně, což byl poslední velký pokus Ottomanů o expanzi do Evropy.